Težko říct, kde se v člověku bere touha lézt na vrcholy hor, dobývat je, často stále znovu a novými způsoby. Podle mého názoru je to touha daná, které se buď ubráníte, nebo jí přehlušíte, nebo se jí poddáte. Ale nepřipadá mi, že by si člověk vybíral tu třetí možnost dobrovolně, spíš ona si vybírá lidi, které se rozhodne potěšit svou neodbytností.
Zajímavé je i to, že když už člověk po horách leze, nebo dělá jiné, podobné, někdy těžko pochopitelné aktivity, ve většině případů má i touhu své zážitky, prožitky, zkušenosti sdělovat dál. Možná proto, aby nadchnul druhé pro stejnou věc, protože těžko najdete lepší způsob odpočinku než je ten, při kterém zapomenete na povinosti, které máte dole v nížinách, a kdy opadnou veškeré pracovní stresující faktory jen proto, že teď jste odkázáni jen sami na sebe a to, co máte sebou v batohu. Další možností pro lidskou sdílnost je jistá solidarita: když někam lezete, sháníte informace všude možně a jste rádi za každý postřeh od těch, kteří už na té hoře či skále byli. A když se odtud vrátíte, máte chuť říct zavčas těm dalším, co se tam chystají, na co si dát pozor a co Vás překvapilo. Snad proto a ještě pro mnoho jiných důvodů vznikly tyto stránky.
Přál bych všem lidem, kteří neznají nic než práci a své pracovní povinnosti, aby mohli vyrazit na hory, zažít pár nečekaných situací, bolest hlavy z nadmořské výšky, pachuť vody rozpuštěné ze sněhu, vyčerpanost, při které už se ti nechce nic, než jen sedět a nic nedělat, vítr o rychlosti 140km/h, který tě porazí na zem dřív, než se stačíš zapřít, a navíc se sněžením, kdy není vidět na druhého, který jde o pět metrů před tebou, chůzi po ledovci, kde se čas od času někdo proboří po pás, nebo i hlouběji, lezení do příkrých svahů, kde se musíš spolehnout na to, že sníh neodjede, že mačky vydrží a cepín nevyklouzne z ruky, 25kg batoh, do kterého se musí vejít všechno, co potřebuješ na 5 i více dní, batoh, ve kterým není místo pro notebook nebo podobné zbytečnosti, batoh, který musíš nést všude sebou a na který si nelze zvyknout....
A pak jsou tu nádherný chvíle, kdy se člověk jen rozhlíží a i když Boha nezná, musí se zeptat : "Proč Bůh tou krásou tak habá?"
V tu chvíli člověk zapomíná na práci, na to, že se musí někam vrátit, aspoň na chvíli zapomene na to, že ho trápí nějaké povinnosti a nechá se unést vědomím, že pokud tohle všechno bylo stvořeno pro člověka, pak být člověkem, je neskutečné privilegium.
J.J.
Fotoalbum
