Cestopis o funění na Kráľovu Hoľu
(Psala Bára, revidoval JJ)
Čtvrtek
Téma dne: „Nač jezdit auty, když to jde i vlakem…“
Celá skupina cestovatelů se sešla ve vlaku do Popradu ve čtvrtek 31.1. 2008, který vyjížděl z Hranic na Moravě v 23:38 . Někteří z nás cestovali do Hranic z Brna, jiní z Prahy a ostatní ještě z jiných koutů naší vlasti. Bylo nás patnáct a kupodivu se nás i patnáct vrátilo domů, ale k tomu až později. V Hranicích na nádraží jsme si rozdělili materiál, který přivezl Kosmič. Paní v čekárně z nás evidentně nebyla nadšená, protože řinčení maček a třískání sněžnic smíšené s radostnými výkřiky cestovatelů ji evidentně rušilo z jejího hlubokého zahloubání. Náklad byl přerozdělen a byl nejvyšší čas nastoupit do vlaku. Zde moje vyprávění o cestě do Nízkých Tater v podstatě končí, protože jsem se svévolně oddělila od skupiny těch nejzarytější cestovatelů a přesunula se lůžkového vozu. Proto jsem já a Jiří byly ráno docela čilí… Z vyprávění těch, co to zažili, vím pouze to, že vlak byl značně přeplněný a vyskytovala se v něm individua, která toužila po komunikaci s našimi cestovateli, ač oni nejevili o bližší kontakt zájem… Tuto pasáž by měl asi dopsat někdo povolanější….
Pátek
Téma dne: „Zážitky nemusí být jen kladné, hlavně, že jsou hluboké…“
V pátek nad ránem jsem dorazilo do železniční stanice Poprad-Tatry a přestoupily na autobus jedoucí do Telgártu, do našeho výchozího bodu. Již výhled z okénka autobusu naznačoval, že sněžnice, které vezeme s sebou, nevezeme zbytečně. Čím blíže jsme byli Telgártu, tím větší vrstva sněhu ležela na okolních lesích. Je ale v celku pravděpodobné, že většina z nás si této okolnosti nepovšimla, protože po probdělé noci ve vlaku byli rádi za každou chvíli spánku.
Přijíždíme do Telgártu a je něco málo před sedmou ranní. Je šero, mlha a zima. Pomale dosnídáme, přioblečeme se, roztáhneme své teleskopické hole a svižným tempem vyrážíme směrem na vrchol Královy Hoľe. Kousíček za vesnicí potkáváme dva skialpinisty, kteří mají stejný cíl i rodnou řeč. Stanou se nám na dalších pár hodin věrnými společníky i pronásledovateli. Ze začátku postupujeme bez potíží, jen je nutné čas od času sundat nějaký ten svršek a doplnit energii. Sněhu je zatím tak málo, že není třeba mít na nohou sněžnice. Náš patnáctihlavý had se sude průsekem v lese přímo na Hoľu, ale pomale se sníh začíná bořit a sněžnice začínají být nutností… Pro mě to byl bod zlomový, protože na sněžnicích jsem před tím nikdy nestála. Musím říct, že mě chůze v nich mile překvapila, myslela jsem, že to bude horší… Sic jsem sebou párkrát s umem akrobata švihla na zem, ale naštěstí sníh docela dobře tlumí nárazy… Předbíhají nás naši známí skiapinisti, které jsem potkali nad Telgartem a jen tak mimochodem utrousí, že jsme jim tu cestu chůzí bez sněžnic pěkně zorali…Takže stoupáme pořád výš a výš, stále lesem, ale už začíná mírně foukat. Postupně opouštíme závětří lesa a stoupáme po téměř holém kopci vstříc větrné smršti o síle uragánu. Vítr fouká opravdu vydatně, je mlha a slabě sněží. Vítr nám sníh metá do obličeje a čím jsme výš, tím je silnější. Jdeme v zástupu, pořád nahoru, vlastně nevíme, kam směřujeme, protože přes mlhu a sněžení není vidět dál než na pár metrů. Věříme těm ve předu, že ví kam jdou. Podle mých pozorování má vůdce hada GPS a že ji snad i využívá… Snažíme se držet po hromadě, protože oddělení od skupiny znamená ztratit se v bílé tmě. Výstup je opravdu náročný a to proto, že jdeme po zledovatělém sněhu pokrytém tenkou vrstvou navátého prašanu. Sem tam musíme zastavit a vydýchat se. A pokračujeme dál… Nevím, jak dlouho to trvalo, ale mě to připadalo jako věčnost… Nakonec jsme na vrcholu, ale kvůli mlze a větru se naše skupina rozdělila na části. Jedna skupina je už v útulně skryté v nitru vysilače na vrcholu Královy Hole, druhá je venku zmítaná větrem. Vítr to není ledasjaký, několikrát mnou praštil o zem, zasukovala jsem se do sněžnic a měla chuť se na to všechno vykašlat a zůstat, kde jsem upadla. Naštěstí se pro naši oddělenou skupinu vrátili, pomohli s batohy a téměř poslepu nás odvedli dovnitř. Je tak jedna hodina po poledni.
Uvnitř už jsou už i naši známí skialpinisti z Čech. Stejně jako i my jsou celí zavátí sněhem a promrzlí. Velice rychle s nimi navazujeme přátelský hovor a radíme se, kterou cestou je to nejlepší vzít dolů, protože o pokračování v cestě po hřebeni už nemohla být řeč. Po několika nápadech na ústup se s námi loučí a vyráží do fujavice. Oddechli jsem si, ze je najednou v útulně nějak víc místa a v tom přichází další dva lidičkové – tentokrát Slováci, ale taky skialpinisti. Ti nám dávají několik dobrých rad, kudy se vrátit do civilizace a nadobro nám rozmluvili pokračování v cestě po hřebeni. Už se sbírali k odchodu a najednou se vrátili naší známí skialpinisti z Čech a říkají, ze prostě postup není možný, že je to málem odfouklo. Dokonce jim ten vichr odnesl i mapu…. Takže před sebou máme několik možností, jak dal postupovat. Bud jít dál po hřebenu (což už nám rozmluvili…), nebo jít dolů a tam najit nocleh a nebo přenocovat v útulně (kde bylo ovšem místo tak pro deset lidi, ale bez bagáže). Rozhodli jsem pro sestup dolů.
Kolem druhé hodiny odpoledne jsme se odhodlali k odchodu. Jen co jsme vystrčili nos z místnosti, hned nás to chtělo odnést…snažíme jsme postupovat po tyčovém značení směrem do obce Šumiac po modré značce. Bohužel vítr nás dost zdržuje, protože nám bere vše, co není pevně připoutané. Sněžnice při sestupu se některým uvolňují a je třeba pozastavit a dotáhnout řemínky. Po pár minutách sestupu se nechtěně rozdělujeme na dvě skupiny. Kosmič, který vedl první skupinu, jde pomoci opozdilé skupince a zdá se, že to bylo naposledy, co jsme ho viděli. Dlouho na něj čekáme a v té bílé tmě začínáme docela slušně mrznout. Musíme se rozhodnout, zda nechat Kosmiče i se ztacenými svému osudu a postupovat dolů sami, nebo ně čekat. Docela nás tlačí čas, za dvě hodiny se začne stmívat…. Nakonec se rozhodujeme sestoupit do nejbližšího závětří a tam napsat Kosmičovi SMS o tom, kde se nacházíme. Pořad je lepší, když aspoň část lidí přijde dolů za světla, než když tam nahoře zůstaneme trčet všichni. Postupujeme tedy po tyčích. Najednou se nám značení někam ztrácí, takže jdeme dolů v podstatě pouze diky GPS (což lze přeložit jako „ Gdepakto Proboha Sem“), je to sice poněkud off-road akce ale zvládáme to díky sněžnicím docela dobře; naštěstí tam dole už nefouká…Po pár minutách nakonec narazíme na cestu a za moment po naší vyšlapané dálnici doráží i opožděna skupinka. Kosmič nezklamal a kromě toho, že našel ztracenou tříčlennou skupinku, zvládnul si ještě (prý už tradičně) ohnout hůlku. Rozhodujeme se, co dál. Buď půjdem dál po cestě i když je to trochu delší, nebo to střihnem rovnou lesem. Po delší diskusi a koukání do mapy jdeme nakonec po cestě. Aspoň máme jistotu, že na tu modrou opravdu narazíme. A opravdu ji za chvíli máme.
Začíná se opovážlivě stmívat, a u víme, že do vesnice dorazíme až za tmy. Doufali jsme, že nám sestup nezabere tolik času, než nakonec zabral. Bohužel tu někde začíná historie mých pochroumaných palců, ale o tom až později… Vpravo od cesty potkáváme lesáckou chatu, je sice zavřená, ale prostranství okolo ní by nám poskytlo jakýsi komfort a jistotu plácku na postavení stanu… Bylo to velké dilema, ale rozhodli jsme se pokračovat do civilizace a nezbylo než doufat, ze budeme mít kam složit hlavu. Takže jdeme dál a kolem půl šesté přicházíme do Šumiac. Ve vesnici sundáváme sněžnice: to je ale úleva! Cestou přes vesnici nás napadá, že asi bude nejlepší se rozdělit do skupin po dvou až třech lidech a začít obcházet stavení, doufajíc, že nás třeba někde ubytují. Nakonec jsme to nerealizovali, škoda… Cestou potkáváme lidí a zdá se, že jdou ze mše, nesou modlitební knížky. Jedné paní se ptáme, zda je tu fara a zda v ní bydlí kněz. K naší radosti jsme se dozvěděli, že ano. Optali jsme se, kde to je a spěchali jsme tam. Počkali jsme na návsi a Kosmič se vydal na faru, ukecat (tzn. diplomaticky ovlivnit) pana faráře. Nervózně přešlapujeme na návsi a zdejší výrostci si nás zvědavě prohlíželi a divně si cosi šuškají. Po notné době se vrací, ale nenese dobré zprávy… ač se fara zdála z venku docela velká, tak prý tam pro nás není místo, ale stany si snad můžeme rozložit na prostranství u „knižnice“. Obkoukli jsme terén a zhodnotili, že by se to dalo. Protože tam bylo veřejný osvětlení, tak jsem si řekli, že na stavění stanů bude pořád světla dost, takže teď tu nic nevymyslíme a šli jsme se ohřát do hospody. Tam bohužel nemají naražený sud a nic nevaří, tak jsme si dáváme lahváče, tatranský čaj (který je asi tak silný jako naše slivovice…) a brambůrky a pomale rozmrzáme. Nakonec si nadrzo vytahujeme i svačiny. Nikdo nic nenamítá. Pod našimi batohy se tvoří loužičky, protože rozmrzla námraza na batozích. A pomalu některým vlhne oblečení a spacáky….
Začaly mi procitat nohy a docela to bolelo, ale neřešila jsem to. Přesto mi to nedalo a tak jsem si sundala boty a ejhle, ponožky jsou od krve. Sundala jsem je a pod nimi byly úplně modrý nehty na palcích a na špičkách palců stržený puchýře. Nejspíš jsem si je udělala při bleskovém sestupu z Hole. Taky jsem párkrát zakopla o sněžnice, uvolnily se mi boty, dost možná i rozvázaly. Bohužel jsem si pořád říkala, že už musíme být dole. A hlavně mě to nebolelo… Prostě mučedník vlastní blbosti…
Petr se vydává k panu starostovi, domluvit se, jestli by se nenašlo nějaké levné ubytování. Docela dlouho se nevrací, ale když se vrátil, měl pro nás velice dobré zprávy. Pan starosta ho odkázal na ředitelku místní ZŠ a ta nám umožnila se ubytnout ve škole. Okamžitě jsme se pakujeme a jdeme do školy. Je to jen kousíček. Útočiště máme v jedné třídě, skládáme lavice na sebe, rozděláváme karimatky a navlhlé spacáky. Paní ředitelka se asi chtěla vyhnout požáru a tak nám zapůjčila i varnou konvici. Nemusíme jsme proto vařit na plyňákách… je to až nezaslouženy komfort. Nicméně jedna varná konvice je málo, takže dojde i na vaření na plynu. Vaříme večeři, pro některé už je to druhá v pořadí, ale první teplá... Zdravě unavení se ještě všichni učíme dívat se skrz můj prstýnek na měsíc – ani jsem netušila, že takovém počasí měsíc uvidíme – popíjíme speciální Kosmičův čaj – který využívá místo cukru sůl, a ve chvíli, kdy už všichni vidí měsíc usínáme. Plánujeme, že vstaneme ve tři čtvrtě na sedm. Mezi půl osmou a osmou přijde paní ředitelka zavřít školu. V tři čtvrtě na osm vyrazíme na vlak, který pojede v 8:36
Sobota
Téma dne: „Nepropadejte naději“
Crrrrr…………… 6:45 …..Zvoní budík na mém mobilu. Nikdo nereaguje, nikomu se nechce vstávat…. 6:56 konečně se odhodlávám vstát. Zdařilo se. Zatím jsem téměř jediná, kdo vstal. Dávám vodu do konvice a vařím čaj, pak si zalévám své cestovatelské müsli. Pomale začínají vstávat i ostatní. Snídáme a rychle se balíme, ve tři čtvrtě na osm máme odcházet. Je 7:50, paní ředitelka nikde. Voláme jí, říká, že už je na cestě. Stejně ještě nejsme připravení k odchodu…. 8:00 odcházíme postupně ze školy na nádraží v Červené Skále. Cesta vede pořád z kopce, je mírně namrzlá, takže je to v celku chutné. Drsně spěcháme, mým palcům se to ale vůbec nelíbí… Nakonec přicházíme na nádraží něco kolem půl deváté, takže docela pohoda. V klídečku nasedáme do motoráčku a zabydlujeme se, naše cesta má trvat tak 40 min. Přichází pan průvodčí, chceme si koupit jízdenku do stanice Bacúchu, ale ejhle pan průvodčí tvrdí, že tam vlak nestaví…. Kosmič se ho snaží překecat, aby aspoň přibrzdili vlak, že si vyskočíme, ale je nezlomný…. Nakonec se nám podaří ho nalomit, takže se jde zeptat strojvedoucího, jestli by to nešlo nějak udělat. Začínáme propadat naději…. ale za chvilku se vrací a sděluje nám, že to fakt nejde… takže vystupujeme v Polomce, to je tak 4 km od Bacúchu.
Mohli bychom jít po silnici a pak se připojit na modrou značku, která by nás přivedla skoro až na chatu Ramža, ale nechce se nám. Potkáváme několik domorodců, kteří nám dali velice cenné informace a vyrážíme. Zejména jedna mladá domorodkyně nám velmi pomohla a potvrdila nám, že cesta, kterou chceme jít je průchozí. Takže jdeme po polní cestě a plánujeme se napojit na modrou značku někde za Bacúchem. Realita je ale méně optimistická… chceme si zkrátit cestu a tak jdeme podle GSPky , ale nakonec zjišťujeme, že tudy to nepůjde. Už toho mám dost, palce mě bolí „jak čert“ a rozhoduju se jet domů, Kosmič mi to nevymlouvá, ale sděluje mi, že bych se musela nejspíš vrátit do Polomky a pak jet vlakem… to se mně fakt nechce a rozhodnu se, že radši půjdu dál. Takže nahodím bágl na záda, tentokrát už bez sněžnic - ty mně bere Kosmič - a bez hůlek od stanu a termosky - to bere Jirka. Musíme sestoupit skoro až do Bacúchu, který vidíme přímo pod námi a napojujeme se na modrou značku. Po pár minutách vidíme nalevo od cesty přístřešek a tam je Pramen Boženy Němcové - čpí po sirovodíku. Je asi čtvrt na dvanáct, takže využíváme příležitosti naobědvat se v altánu u pramene. Kolem dvanácté opouštíme Božku a jdeme po levé straně potoku po modré. Začíná mírně pršet a před námi je vcelku překvapivě velká přehrada přes potok. Značka se najednou objevuje na druhém břehu potoku. Takže přejdeme přehradu (mužská část osazenstva se pokochá technickým vybavením přehrady) a pokračujeme. Jirka se jen tak mezi řečí zeptá, jestli jsem si už opět vzala svou termosku k sobě. Pokud jsem si dobře pamatovala, tak od té doby, co si ji ode mne vzal už jsem ji neviděla, přesto si myslí, že bych ji měla mít já, protože on ji nemá. Kouknem do batohů a zjišťujeme, že ani jeden z nás ji nemá. Jirka se pro ni vrací k Božce a my ostatní pokračujem. Naštěstí kluci se ještě kochají přehradou a tak se ani moc neopozdí a za chvíli nás dojdou - i s mojí termoskou. Modrá značka odbočuje do lesa, tak čekáme na ostatní a pak společně pokračujem, nečekaně se cestička zase připojuje k cestě, ze které jsme před chvílí odbočili. Jde to až podezřele dobře… za chvíli ale zjišťujeme, že modrá už měla dávno odbočit, ale neodbočila. Značka se prostě někam ztratila…
GPSka potvrzuje, že už jsme měli dávno odbočit. Rokujeme, co udělat. Jestli je lepší se vrátit a značku najít a nebo to zkusit na divoko. Jak tak diskutujeme, zjevuje se místní lesák s inteligentně vyhlížejícím psem a tak ho žádáme o radu (toho lesníka). Osobně pochybuju o jeho střízlivosti, nějak divně se klátil a i jeho řeč je mírně nesrozumitelná. Ale terén zná, takže nám dává rady, které nám opravdu usnadní i urychlí cestu. Tvrdí, že na Ramžu se dostaneme všemi cestami, které tu vedou, ale nejspolehlivější je to po žlutočerných tyčích, které značí plynovod. Není tam sice cesta, ale tyče jsou nahusto a vedou průsekem v lese. Nasazujem sněžnice a vyrážíme. Asi 500 m vedou dvoje stopy, jedny tam a druhé zpět, je to divný… na konci těch stop jé žlutá loužička ve sněhu. Byl tu asi nějaká extrémně stydlivý lesník na WC (pozorovat ježky)… mírně prší a sníh se nám lepí na sněžnice, takže je to fakt fuška. Musíme několikrát brodit přes potok, ale vyvíjí se to vše v celku pozitivně. GPSky hlásí, že utěšeně stoupáme a jdeme správným směrem, dá se říci, že jsme stoupali až příliš rychle, protože GPSky nestíhají korektně doměřovat nadmořskou výšku...Aspoň že už není třeba olizovat display jako při sestupu z Kráľovej Hoľe… Přicházíme k soutoku několika potůčků a hledáme kudy vede plynovod… už to máme, vede to tam do toho děsnýho kopce - prý už jsme jen 800 m od chaty, ale čeká nás ještě asi 300 výškových metrů…Humus. Naposledy se posilňujeme před stoupáním a začínáme šplhat nahoru. Jde to…ale pomalu. Zdá se to nekonečné… Už neprší, pro změnu sněží, což považuju za pozitivní. Už jsem pomale začínala být mokrá nejen zevnitř od potu , ale i zvenku. Koupeme se ve vlastním potu, ale naštěstí už GPSky ukazují, že tam co nevidět budeme. A opravdu už je vidět rozcestník. Na chatu Ramža je to 70m… HURÁÁÁ!!!! Jsou tři hodiny odpoledne; že přijdeme tak brzy jsme nečekali. Cesta po plynovodu se stala naší výhrou, po značkách by to bylo podstatně delší.
Před námi se ukazuje nevelká mýtina a u lesa se krčí malá dřevěná chatka. Vevnitř je několik pryčen, pícka a police. Ubytováváme se, nasekáme dřevo a rozděláváme oheň v pícce. Hned je tu útulněji. Rozpouštíme sníh a vaříme vodu na čaj a zalití našeho instantního papání. Kluci se ještě vydávají prozkoumat cestu, která nás čeká zítra. Vrací se až za tmy.
V chatě už je mezitím teplo a čaj je uvařený. Bavíme se vyprávěním vtipů, zejména jeden se obzvláště ujal (o tom, jak si zvířátka v lese postaví kadibudku, o medvědovi a ježkovi…. Já bych věděl…:-) na kadibudku se od té doby chodí za ježkama… zahříváme se samozřejmě i zevnitř. Taky se domlouváme, jak to udělat se mší. Vyhrává varianta udělat mši ještě teď večer, protože zítra toho bude ráno docela dost. Mše je nakonec v devět večer a je moc fajn. Je to něco jiného než v kostele, kde je plno lidí (i když se za lidi také stále považujeme, i když voníme jinak než obvykle), kteří se téměř vůbec neznají a nic je nespojuje. Po mši je naše nálada ještě lepší, řekla bych až bláznivá. Jednoho z členů výpravy napadne jít za ježkama jen v trenkách a v botách. Když se vrátil, sklidil celkem obdiv ostatních, ale Kosmič použití bot komentoval jako srabárnu. Do sněhu se v trenkách musí bez bot! Kosmič jde příkladem a chystá se jít vyválet ve sněhu jen ve spodkách. Že příklady táhnou se v zápětí ukáže, protože v mžiku jsou vysvlečení i další dva členové výpravy a chystají se s Kosmičem na osvěžující koupel ve sněhu. Ještě chvíli diskutují a nakonec to i realizují, samozřejmě k velké radosti přihlížejících. Nějak se to zvrhne a na druhé kolo běhu po sněhu a jen ve spodním prádle jdeme skoro všichni. Venku se fotíme, obíháme chatu a rychle do tepla. Asi čtyři lidi běží až k rozcestníku…. Uvažujem, jestli s takovou bandou bláznů nás naši rodičové ještě někdy pustí. Rozehříváme se u pícky, někteří to berou opravdu důkladně… ohřívají si nohy přímo o plotnu… Pomale se ale uklízíme do spacáků a před usnutím řešíme logické hádanky. Domlouváme si služby na přikládání do kamen a postupně usínáme….Zítra budeme vstávat v půl osmé a v devět bychom měli vyrážet na cestu do Vyšné Boci.
Neděle
Téma dne: „Konec dobrý, všechno dobré!“
Asi v sedm hodin mě budí rachot. Vyhasla kamna a Kosmič se snaží udělat znovu oheň. Snaží se zapálit třísky nad plyňákem. Bohužel, když to dá do kamen, tak to zhasíná. Prostě kamna špatně „táhnou“. Kolem půl se mu to daří. Začínáme pomale vylézat ze spacáku, vaříme čaj a snídáme. Venku krásně svítí slunko, je to nádhera, jak se slunko odráží od sněhu. Balíme se k odchodu. Je to zmatek, snad každý z nás nemůže něco najít. Prostě při této hustotě obyvatel, je to trochu problém. Nakonec v chatě zbývá jedno tričko, ke kterému se nikdo nehlásí… Vyrážíme až kolem půl desáté, jako snad vždycky máme zpoždění… Cesta pořád mírně klesá, je krásný výhled. Opravdu lituju, že musíme jet domů, je tu krásně…je vidět až na Vysoké Tatry. Na návrší se rozhodujeme pro společné foto. Pak nás čeká sestup drsným srázem do údolí. Někteří z nás to z větší části jeli po zadku… na konci prudkého klesání vzniká dokonce jakási provizorní bobová dráha, která končí málem až v potoku… Teď už následuje jen sestup do vesnice. Jsme tam ve tři čtvrtě na dvanáct. Hledáme zastávku a kontrolujeme jízdní řád. Náš autobus má odjíždět v 13:07. Máme víc než hodinu času a tak jdeme do restaurace na pivko a na oběd. To pivo „sedlo“ jako nikdy… připadám si po tom jediným pivu mírně přiopilá, to bude asi tou únavou…protože běžně dávám i dvanáct na posezení (napsal Jirka ze své vlastní zkušenosti). V klidu dojídáme, platíme a jdeme na autobus. Autobus za moment přijíždí, zatím je prázdný, ale to se v průběhu cesty do Liptovského Mikuláša razantně mění. Tam přesedáme na vlak do Žiliny. Jízdenky už máme koupené z Brna, takže je nemusíme kupovat na nádraží. Ve vlaku se to ukáže jako problém. Jedeme totiž jinudy, než bychom měli. Jedem po Slovensku delší trasu, takže musíme připlatit a můžeme být ještě rádi, že nám snížili penále… V Žilině přesedáme na vlak do Hranic na Moravě. Zdá se mi, že nikdo si k nám nechce přisednout, asi zrovna nevoníme (voníme jako uzený…)…však my si vystačíme sami…Snažíme se naučit hrát Bang!, ale je to naše unavené mozky asi moc intelektuální. Sehráli jsme dvě hry a jsme skoro v Hranicích. Je 17:40 a jsme na místě, kde jsme se před třemi dny sešli. Nastává velké loučení, někteří odjíždí za chvíli vlakem, někteří autem (třeba Kosmič a vybavení a dalších pár kluků). My odjíždíme až vlakem v 19:14 na Brno, ten bohužel ve Vyškově na nádraží zastavil a už se nerozjel, tak jsme přestoupili na bus. Domů jsem díky tomu dorazila zaručeně nejpozději z celé výpravy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář